Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Moc se mi nechce věřit, že členové týhle bandy už jsou třicátníci. Jako by to bylo včera, kdy jsem kytarovou omladinu se zpěvákem, který recitoval tak naléhavě, že to rvalo srdce, slyšel poprvé. Nové album si zachovává základní mantinely, které jejich tvorba vždy měla, a zároveň tu je citelné i to, co přináší věk. A co ona dospělost přinesla? Zvuk je širší, kytary nejsou tak nabroušené, sem tam se lehce přidá žesťový zvuk trubky, aby umocnil atmosféru. Větší péče v postprodukci je tu citelná.
LA DISPUTE jsou stále přeborníci v tom, jak dokáží pracovat s gradací skladeb. Přesně ví, kdy nechat plochy jen tak plynout, kdy zvolnit a kdy lehce šlápnout na plyn. Pravda, na plyn už se nešlape tak často, ale o to víc se v melodiích soustředí na určitou hitovost.
Základ pro každou kompozici stále stojí na spojení náladových kytar, vycházejícím odněkud z post-hardcore a post-rocku. Zpěv přechází od naléhavé recitace přes trochu ufňukané kňourání až k regulérnímu screamu. Tady asi nešlo čekat změnu.
Postupem času mám čím dál tím intenzivnější pocit, že se trochu vytrácí palčivost ve sdělení kapely. O instrumentaci se víc přemýšlí, čehož výsledkem je, že desky jsou promakanější, poetičtější, náladovější a dospělejší. Ve všech možných významech toho smyslu slova. Mě je to na jednu stranu trochu líto, protože jsem měl rád tu syrovou energii, kterou kapela měla před více jak dekádou, na druhou stranu jsem rád, že se LA DISPUTE posouvají a vyvíjí.
Cítím tu lehké zacyklení v tématech a jisté melodramatičnosti, jíž je stále více. Díky naléhavosti vokálu se více soustředíte na slova a tady mám leckdy pocit, že už je to všechno trochu unavené. Říkám si ale, oni už asi jiní nebudou, na tomto poli revoluci čekat nemůžeme.
„Panorama“ je deskou po pěti letech čekání. Stále je to skvělé emíčko, ačkoliv z něj už nejsem tak odvázaný, jako při prvotině „Somewhere at the Bottom of the River Between Vega and Altair“, která se velmi tučně zapsala v hardcoreovém světě. V té době působila jako zjevení. V tomto žánru šlo o revoluci. Najednou tu byla kapela se spoustou hudebních nápadů, s rozervaným zpěvákem, který za vámi jde se srdcem na dlani a hudebníky, kteří evidentně umějí hrát. „Panorama“ na to všechno navazuje, ale tak silné emoce, jako předchozí nahrávky, ve mně nevyvolává.
Další deska. Dospělejší. Jen si nejsem jist, jestli ta dospělost je v tomto případě dobře.
7 / 10
Sestava
Jordan Dreyer - vocals, lyrics, percussion
Brad Vander Lugt - drums, backing vocals, percussion, keyboards
Chad Sterenberg - guitar, backing vocals, keyboards, programming, percussion, lap steel, mandolin
Adam Vass - bass guitar, backing vocals, additional guitars
Corey Stroffolino - guitar
Skladby
1. Rose Quartz
2. Fulton Street I
3. Fulton Street II
4. Rhodonite and Grief
5. Anxiety Panorama
6. In Northern Michigan
7. View from Our Bedroom Window
8. Footsteps at the Pond
9. There You Are (Hiding Place)
10. You Ascendant
Diskografie
Panorama (2019) Rooms of the House (2014) Wildlife (2011) Somewhere at the Bottom of the River Between Vega and Altair (2008)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.